Jdi na obsah Jdi na menu
 


C Život v Řádu

10. 11. 2015

Článek druhý, Život v Řádu

Neexistuje dobro a zlo. Obé je stejně subjektivní, jako barvy či zvuky, neboť jsou vnímány každým jednotlivcem jinak. Tak je to v pořádku, protože existuje tolik postojů, kolik existuje lidí. Nicméně stejně, jako očividně existuje noc a den, stejně tak existuje Řád a Chaos. Někdo by mohl namítat, že noc a den se prolínají, nicméně nemohu než říci, že s Řádem a Chaosem je to stejné. I ten, kdo slouží řádu, má v sobě chaos. Chaos je pak ovšem o to zákeřnější, že kdo slouží chaosu, nemusí a často nemá v srdci nic z řádu. Chaos je pohlcující, degradující, chaos přeměňuje dobré v chaotické. Naproti tomu řád, i když je a bude vždy stižen chaosem, nabízí zachování,  dokonalení a organizaci, která přináší jednotu a s ní i sílu. Každý chaotik je sám, protože na chaos se nedá spoléhat, zatímco učenci řádu spolupracují a jsou tím silnější proti davu neorganizovaných chaotiků, z nichž každý sleduje svůj vlastní, chaosem protkaný cíl. Cíl často velice prohnilý. Zde vzniká ona rovnováha, byť velmi křehká, mezi chaosem, který má nesrovnatelně více zástupců pro svou snadnou dosažitelnost, a řádem, jehož zástupci jsou schopni kooperace a organizace. Ti, kteří jsou schopni vidět dál, než jen v okruhu svých životů, ví, že po smrti budeme sloužit. Neexistuje peklo ani ráj, jak je nám předhazováno. Naše duše odchází dle platných fyzikálních zákonů
na jedno místo, které lze nazvat universem. Ten je prosycen energií všech těch, kteří do něj odešli před námi. Universum je obrovské, ale coby duše není obtížné se v něm pohybovat. Má to nicméně jeden háček. Protože se universum skládá z energií všech, kteří opustili své tělesné schránky, i zde existuje Chaos a Řád. V čem je zde rozdíl? Zatímco chaotická duše, které nebyl vštípen řád, se po smrti rozpadne, protože nemá vlastně myšlenky, které by ji držely pohromadě, energie duše, prosycené řádem si zachová svou konstrukci. Čeká ji však nelehký úděl, neboť musí existovat v prostředí, kde
zuří prakticky neustávající boj, mezi chaosem a řádem. Řád je silný a  nepodlehne, dokud mu poslední z nás budou věrní. Ale učenců chaosu, není-li to spojení příliš zavádějící a směšné, bude vždy dost.
Někdo by mohl namítnout, že takovéto učení nemůže nikoho uspokojit. Vždyť tato teze je vlastně obměnou pekla, ke kterému jsme všichni odsouzeni. Muset navěky věků bojovat o existenci něčeho většího, to nemůže naplnit nikoho. Je ovšem třeba se na věc podívat z druhého úhlu.
Chaotici se távají jedním energetickým organismem. To je pravé peklo, protože pak nemají vlastní myšlení. Jsou pouze loutkami, které ovládá chaotické vědomí celku. Bolest je bolestí všech a hlad po krvi je živen pustou zlobou, která nemá opodstatnění. Jde o krvelačné zrůdy, živené touho po destrukci a zmaru.
Stvořitelé života, jediní, kteří se dovedli z masy chaosu vlastní vůli vymanit, Nefilmové, jsou zástupci a válečníky Řádu. Nebyli, jako jiné rasy v naši realitě, stvořeni běžnou cestou, nýbrž vysyntetizováni z ničeho a všeho, z chaosu. Proč se dali na Řád? Inu, to se asi nikdy nedozvíme. Ne, dokud se s nimi nesetkáme, nicméně dle slov těch, kteří s nimi již mluvili, jejich vznik se datuje do dob tak dávných, že už tato vzpomínka není ani ve vědomí universa. Ale proč o tom mluvím. Nefilmové se stali nejmocnější rasou vesmíru tím, že dovedli navzájem spolupracovat na takové úrovni, že si vypěstovali schopnost sdílet myšlení, přičemž ovšem zachovali
každý vlastní osobnost. Nikoli tedy vědomí chaotických smotků energií a neuspořádaných myšlenek, ale dokonale pracující celek, kde každá jednotka je vlastní entitou, schopnou spolupracovat s každou jinou. To udělalo Nefilmy natolik mocné, že byli schopni cestovat po celé realitě, pohybovat se v
universu i reálném prostoru, osidlovat a obydlovat planety. Tak jsme mimochodem vznikli i my, lidé. 

Byli jsme jednou z mála chyb, které se dopustili. 

Pořád odbočuji. Ten, kdo žije v řádu, se po smrti své schránky se stvořiteli setká a bude mít právo bojovat s nimi proti silám chaosu. Toto právo ovšem obsahuje skutečnou moc. Moc, která nehraničí s ničím. Nemá hranice. To je odměna za služby řádu. Za to bojujeme a věříme. Naše krev a bolest, kterou snášíme, to vše dáváme dobrovolně na oltář Řádu, který se nám za to  odmění tím, že naše konstrukce zůstane zachována, posílena a zařazena do řad nejmocnějších. A i když nás čeká dlouhý boj, další bolest, my spravedliví víme, že se nám to tisíckrát vyplatí, neboť vědomosti celého universa,
odpovědi na všechny naše otázky, neskutečná moc a síla, to vše nám bude přístupno. Svět, do kterého se naše duše přesune, vypadá tak, jak chceme, protože duše nemá možnost vnímat nic jiného, než to, co si sama vytvoří. Množství subjektivních realit se prolíná a umožňuje nám, abychom byli v kontaktu s ostatními. Nebudeme nikdy sami, nikdy opuštění, nikdy bezradní. Ty, které milujeme, potkáme na onom světě, abychom se postavili po jejich boku a společně zahnali našeho společného nepřítele, živeného zlobou a bolestí.

To je odměna za službu a víru v Řád.