Jdi na obsah Jdi na menu
 


D Rodina

10. 11. 2015

Článek třetí, Rodina


Každý z nás se narodil mezi dva lidi, které zveme svými rodiči. Mnoho z nás má vedle sebe lidi, které zve svými bratry a sestrami. Nicméně slovo rodina, otec, bratr a sestra, mají význam, na který se dnes zapomnělo.
Rodina jsou lidé, bratři, sestry, matky a dcery, otcové a synové, kteří se bezmezně milují a jsou schopni se chránit. Nepůsobí si příkoří, pomáhají si a podporují se. Dnes, bohužel, se rodina stává pouze slovem, které pozbývá význam. Děti nemají rády své rodiče a mluví o nich zle, rodiče týrají své
děti, nutí je dělat věci, které nemají význam, a zasévají do nich chaos.
V dávných dobách rodina znamenala klan. Klany byly větší či menší, slabší nebo silnější, ale něco je spojovalo. Klany byly společenství lidí, které měli svého vůdce, kterého respektovali, coby nejsilnějšího a nejmoudřejšího z nich. Byli bratry a sestrami, byli schopni navzájem se pro sebe obětovat, věřili a milovali, nenáviděli společné nepřátele, mohli se na ty, kteří jim stáli po boku, spolehnout. Žili a přežívali. Existovali a bojovali. Všichni společně. A byli silní.
Klany navzájem válčili, ale to už je od stvořitelů nám dána sebedestruktivní morálka. Když klan zničil klan, vnikly nové společnosti. Větší a silnější. Tehdy bohužel začal úpadek, protože je obecně známo, že čím více lidí tvoří společnost, tím je společnost méně stabilní a funkční. Vnikající systémy nikdy nefungovaly, lidé se stali hamižnými, naplnila je zloba, závist, vztek a probudila se jejich potřeba drát se za každou cenu vpřed a vzhůru. Ty tam byly rodiny, každý zapomněl na své bratry a sestry a vesele jim začal bodat dýky do zad, nebo jehly pod nehty. Naši stvořitelé nás nenadali schopností odmítnout chaos. Ano, máme tu možnost, ale nevyužíváme ji. Až na výjimky.
V dnešní době je na rodinu pohlíženo všelijak. Ale skutečnou rodinu si člověk musí vytvořit sám. Z lidí, kterým věří, které respektuje, kteří věří jemu a jeho respektují. Vzniklý celek je pak přípravou na to, co přijde po životě, neboť tito lidé posunují své vzájemné vnímání a při ideální konstelaci jsou i za
života schopni toho, čeho naši stvořitelé, i když v omezené míře, totiž propojení myslí. A to je účelem rodiny. Tento celek jedná jako jedinec, ovšem jedinec obdařený mnoha páry rukou a nohou, mnoha nezávislými myslemi, schopnými pracovat samostatně i společně, za jedním, neroztřepeným účelem. Chaotici tohoto nejsou schopni. Na tyto své skutečné bratry a sestry pak budeme čekat v universu, a jakmile se jich dočkáme, uroníme slzu štěstí a opět se společně pustíme do našeho boje. Ani v životě své bratry a své sestry, své učitele i žáky věd Řádu, nezradíme za nic na světě. Vytrpíme cokoli za ty, které milujeme.
takové rodiny nejsou nikdy velké, protože lidi, kteří jsou schopni suborganizace, mnoho není. Je to dáno mírou chaosu v mysli lidí našeho světa. Jen málokdo má myšlení natolik čisté, aby mohl s někým
pojmout pouto bratrství. Ovšem stane--li se tak, jde o pouto trvalejší, než cokoli jiného.