Jdi na obsah Jdi na menu
 


J Emoce

10. 11. 2015

Článek devátý, Emoce


Emoce jsou něčím, co je v dnešní době dost proklínáno, zároveň však vzýváno a konečně naprosto nepochopeno. Kdo dnes chápe, co je láska, zloba, nenávist, zklamání, kdo dnes ví, že i sexuální tužba nebo bolest jsou vlastně emoce, stejně jako strach. Kdo dnes rozumí bolesti nebo strachu?
Začněme největším omylem dnešního člověka, totiž láskou. Ta je dnes totiž v poměrně špatném postavení oběti fám a zklamání. Lidé jsou schopni prohlásit, že je láska ničí. Přitom nechápou, že skutečnost je jiná. Ve skutečnosti opětovaná láska je silou, kterou máloco uhasí. Bohužel každý si rád a snadno splete lásku se zamilovaností. Ano, proti zlým slovům na zamilovanost nemohu namítat nic. 

Zamilovanost je pouze vylučování hormonů, které pak zatmívají zdravý úsudek a činí člověka zranitelným. A to není nikdy dobré, zvláště ve světě, kde je třeba si dávat pozor na i ty nejmenší chyby.
Dalším omylem je i zloba a nenávist. Lidé si totiž zvykli používat silných slov a malých činů a tak síla věty „nenávidím tě“ je dnes skutečně mizivá. Kde není skutečná zloba, tam jsou slova jako nenávist nebo pomsta jen slovy, otřepanými a směšnými frázemi. A jejich původci, slabé hadry vlající ve větru, nejsou ničím než politováníhodnými troskami. Nenávist znamená, že koho nenávidíte, toho zničíte libovolnými prostředky. Z jeho života uděláte peklo a donutíte ho, aby proklel sebe i svůj osud, protože kdo je hoden vaší nenávisti, je hoden i zkázy z vašich rukou. Nicméně nenávist je vzácná
emoce, kterou se nevyplatí marnit na kohokoli. Proč nenávidět slabé a hloupé? Nebylo by logičtější cítit k nim lítost? Proto nenáviďme jen ty, kteří nám ublížili, kteří nám způsobili rány a jizvy, o které nestojíme. Takoví, kteří pošpinili naši čest nebo zdravý rozum. Pro ty pak uschovejme si slovo
nenávist.
Kdo by dnes věřil, že strach a bolest jsou emoce? Zvykli jsme si ty dva pocity pečlivě oddělit od ostatních, od smutku, radosti, zklamání i naděje, ale přitom mají všechny tyto pocity stejný základ, kterým je naše mysl. Bojíme se a cítíme bolest, protože naše mysl se musí bránit nepříznivým vlivům.
Když se spálíme, bolest je to, co nás varuje a zapříčiní, že příště budeme opatrnější. A strach nám dopomáhá, aby k bolesti vůbec nedošlo. Že jde o emoce lze snadno dokázat i jinak. Stejně jako radost nebo zloba, i bolest a strach se dají vůlí potlačit ž do té míry, že je nevnímáme, nebo jen velmi slabě.
Ovšem je třeba podotknout, že svévolné a nepromyšlené zbavování se schopnosti vnímat bolest a strach je cestou k sebezničení, protože když poškodíme naše tělo, aniž by nás bolest varovala, můžeme se zničit docela a pokud necítíme strach, snadno se lze dostat do nebezpečné situace, která pokud nebude fatální, bude jistě bolestivá.
Emoce, které máme, je ovšem velmi dobře ovládat. Nezbavovat se jich, protože necítit nic není přirozené, ale umět je zvládnout do té míry, že nás samotné nemohou ohrozit. Již zmíněná zamilovanost nebo strach, to obé nás může velmi oslabit. Zamilovanost lákavým ulehčením, strach zase tím, že nám brání i v tom, co bychom jinak mohli bez obtíží zvládnout. Zloba nás může ovládnout a donutit nás, abychom jednali i proti vlastní vůli. Ne nadarmo se říká „být zaslepen vztekem“. Je to velmi výstižné, protože přes pomyslnou rudou mlhu může být rozmazané i to, co náš vztek vůbec nezpůsobilo. Ve vzteku jsme pak schopni i bez příčiny ubližovat těm, kteří si to naprosto nezaslouží. A strach nás může odehnat od těch, kteří by nám mohli pomoci. Ovšem mít důvěru je obtížné, a proto pro strach bude v mysli vždy dost místa. Bojíme se, protože je přirozené se bát, ale proč se bát něčeho, co nás nemůže ohrozit? To již přirozené není a pouze to brání dosažení našich cílů.
Proto musíme náš strach poznat, umět z něj vybrat užitečné a zbytek jednoduše pohřbít ve vědomí.
Ovládat emoce je velmi obtížné. A je různě obtížné vnímat jednotlivé z nich, ačkoli to, jak je která emoce vnímána silně, se liší od jedince k jedinci. Zatímco pro někoho je obtížné vnímat bolest, jiný se nedovede postavit strachu a nakonec existují i tací, kteří nedovedou cítit lásku nebo zlobu. Ovšem pokud má být jedinec skutečným bojovníkem řádu, musí umět vnímat všechny emoce a zároveň je ovládat. Protože jedině potom je jeho schránka nezničitelná a duše neovlivnitelná. Kdo ovládá své emoce, nemůže se stát loutkou v něčích rukou, naopak on bude otročit ty, kteří nedovedou ovládnout
své nitro. Mysl ovládá jedince, a pokud onen jedinec nedovede ovládnout mysl, nikdy nemůže být skutečně svobodný. A svoboda je přesně to, o co v Řádu jde. Chaos je věčné otroctví a právě v něm končí ti, kteří nemají vlastní mysl, lotky, jejichž majitelé je již nepotřebují. Řád je o rozhodnutí jedince, o jeho schopnosti měnit svůj osud i osud universa, ale pokud nedokáže osvobodit svou mysl, jeho existence bude navěky otroctvím.
Proto ovládejme svou mysl, své emoce, ciťme, když je toho třeba a zatvrďme se, pokud nám hrozí újma. Nechme náš strach, aby nám ukazoval cestu, ne zakazoval rozhodnutí. Nechme bolest, aby nás bránila před újmou, nenechme ji ale, aby nám bránila v cestě. Nechme zlobu, aby zničila mysli těch,
kteří jsou příčinou našeho neštěstí, a ponechme lásku, aby nás poutala nejpevnějším poutem k těm, kteří si tento cit od nás zaslouží.
Kdo ovládá své emoce a je rozvážný, vyhne se totiž nejhorší emoci, kterou bohužel občas osud sešle na každého z nás. Tou je vnitřní bolest. Více než zklamání, hůř, než bolest z ran a drtivěji než strach nás totiž vnitřní bolest vede ke zkáze, protože na ni, na rozdíl od ostatních emocí, neexistuje lék,
kromě času. A ani ten nemusí vždy tuto nikdy nechtěnou bolest zažehnat. Proto jednejme vždy opatrně a nenechme se emocemi svést z cesty.