Jdi na obsah Jdi na menu
 


Červená Karkulka

3. 2. 2018

Jednoho večera dostala dívka za úkol navštívit svou babičku. Vybavena košíkem s tramínem a několika kusy sladkého pečiva, vyrazila směrem na druhou stranu lesa, kde její babička sídlila. Ta dívka se jmenovala Karkulka. Měla na sobě oblečenou rudou robu, která měla v šeru večera odstín krve.

Karkulka byla nebojácná, procházela stezkou hlubokým lesem. Stmívalo se a na nebi vycházel měsíc. Tu noc byl úplněk.

Karkulka se nebála tmy, nebála se mědvědů či vlku... avšak číhalo na ni něco horšího než vlci.

Uprostřed lesa se na stezce objevila vysoká postava v černé kápi. Nebojácná Karkulka se nezastavila a pokračovala k postavě.

,,Dobrý večer", řekla Karkulka beze strachu.

,,Ahoj děvče, kampak máš namířeno?", optala se temná postava. Postava měla hrubý hlas, na hlavě kápi, z pod které klesaly dlouhé bílé vlasy, ale bylo jasné hned, že je to muž.

,,Jdu k Modrému potoku, navštívit svou babičku..., ale musím si pospíšit." odvětí Karkulka

,,Jdi opatrně děvče, nikdy nevíš na co v takovém temném lese narazíš. Jdi opatrně..." odvětí postava již odcházející Karkulce. Karkulka šla rychlým hopsavým krokem.

Zastavila se... a pohlédla vzhůru.

Nebe bylo temné a zpoza mraku vycházel krásně odhalený měsíc... ozvalo se zavytí.

Karkulka pokračovala cestou, osvícenou jasným měsícem.

 

Oblečení dopadlo na zem v roztrhaných cárech. Pod nohama těžkého těla praskají větve. Není to krok, je to běh... Při kličkování mezi stromy, zůstávají na stromech velké a hluboké zářezy drápů.

Tvor zastaví. Dýchá hluboce a čistě... v dechu jde slyšet hluboké, hrozivé vrčení. Tvor zavyje.

Mezi stromy se zjeví Modrý potok a u něj chalupa...

Tvor se znovu rozeběhne, tentokrát po čtyřech končetinách. Běží nedostižně.

Rozrazí se dveře a ozve se vyděšené vyjuknutí starší ženy. Tvor vrčí a přibližuje se k ženě pomalým krokem, nyní jde po dvou. Žena je vyděšená, nikdy nic podobného neviděla. Tvor se rozběhne na tři kroky a skočí po stařeně. Žena vykřikne bolestí, jak se ji tvor zakousl do krku.
Karkulka vyšla na mýtinku, v dálce už vidí chalupu své babičky. Čím blíž jde, tím víc slyší šum vody Modrého potoka. Pak se ale ozve ženský křik.

,,Babička...!", vykřikne a rozběhne se směrem k chalupě.

Když doběhla k chalupě, dveře byly přivřené a přes celou jejich plochu byl vyseklý obrovský šrám.

Karkulka pomalu otevřela dveře... Spatřila tvora s černou srstí a obrovskýma rudýma očima.

Spatřila ho zrovna ve chvíli kdy tvor, zakousnutý do krku babičky utrhl její hlavu.

Přes tapety zdí se rozcákl pruh horké krve. Torzo mrtvé ženy spadlo na zem. Podrápané, pokousané a bez hlavy. Krev se roztékala po tělem v obrovskou louži. Dívka vyděšeně vykřikla... na což tvor zareagoval útokem.

Na zem dopadl košík... rozbila se láhev vína.

Drápy se zasekly do dívčiných zad a zuby se zakously do jejího krku. Karkulka se snažila bránit a vysměknout vlkodlakovi, avšak byla to marná snaha. Dvoumetrové monstrum ji drželo pěvně.

Krk se rozpáral a přes vzduch ložnice přeletěl hrubý pruh dívčiny krve. Dívka upadala do agonie, když ji netvor drápy rozevřel záda jako se otevírají květy růží. Vytryskl proud krve a vnitřních orgánů. Dívka dopadla na zem, chrchlajíc svou vlastní krev. Vlkodlak ji začal žrát zaživa.

 

Znovu se otevřely dveře. Dovnitř vešla postava v kamizole s puškou v ruce. Strne nad pohledem, který se mu naskytl.

Uprostřed ložnice tělo bez hlavy a u dveří dívka, dusící se vlastní krví... a nad ní obrovskou nestvůru, požírající dívčina střeva. Muž zvedne pušku a uvolní pojistku... netvor slyší jen cvaknutí zbraně a otáčí se na střelce.

Ozve se výstřel...


Přes místnost přeletí muž a vráží hlavou do stěny. Vlkodlak jde k němu po dvou, pomalu. Hrozivě vrčí, z břicha mu vytéká krev. Pak chytne muže za ruku a překousne ji pod ramenem... celou ruku utrhne.

Tapety v ložnici už nemají vzor jelenů a srnek. Teď jsou zdi pokryté krví a na podlaze by se dalo v krvi koupat. Muž se drží za pahýl a ryčí bolestí, když mu tvor překousne vaz.

Pak se vrátí ke Karkulce, ležící u dvěří s posledními chvílemi života. Už není ani duchem přítomna, jen leží, rychle dýchá a nic necítí. AGONIE

Vlkodlak pokračuje ve stravování se jejími orgány a masem. Rána na břiše se mu rychle hojí.

Když dožere Karkulčino tělo, po čtyřech se rozběhne, rozrazí dveře a nedostižně běží na mýtinku.

Podívá se vzhůru... měsíc v úplňku zakryje silná vrstva mraků.

 

A náhle na mýtince nestojí nestvůra, ale nahý, vysoký muž... s dlouhými bílými vlasy...